O projektu

 

Jak to všechno začalo…

Život s hendikepem není jen o vlastních problémech, vlastním světě,  ale také  o světě okolním. Dokud jsou děti malé tak jsou rozdíly minimální.  S postupem času začne okolí vnímat odlišnosti.  Neví, co se děje, jak dítě chápat, jak se chovat k jeho rodičům. Vznikají bariéry… Naší přáním je předejít těmto okamžikům mlčení.

Jsme rodina jako každá jiná. Máme stejné starosti, žijeme stejný čas, máme stejné děti. Jen naše startovní čára je někde jinde. Naše děti se nám nenarodily, a přesto jsou naše. Proto snad tak intenzívně vnímáme rozdílné reakce okolí, které nastaly přijetím hendikepovaných dětí do naší péče.

Další věc jsou dětské domovy. Děti, kterým prostě máma a táta chybí. Při setkávání s nimi si kladu otázku. Proč nemůžou být se svojí vlastní maminkou? Co se stalo, že matka opustí své narozené děťátko? Nedalo se tomu, alespoň v některých případech, nějak předejít?

Napadlo nás ukázat, že z malých drobečků mohou vyrůst krásné děti. Že ten mnohdy nekonečný boj stojí za ten krásný úsměv.

V lednu 2012 proběhla první schůzka s fotografem Patrikem Uhlířem. Nápad postavit naše děti do úplně jiného světla byl na světě. Cílem bylo vytvořit obrázky, ze kterých bude zřejmé, že hendikep není důvod k bariérám. Nálada, která panuje při fotografování je neopakovatelná.  Děti se dostávají do situace kdy se jim plní nesplnitelný sen. Tím, co jim nabídneme, vykouzlíme v jejich očích něco nádherného -ryzí radost.  Někdo si může říct „jsou to přece děti, nezkažené bytosti, je normální že se smějí“.  Jenže ne každý má od narození na růžích ustláno, některé děti si zkusily a zkouší víc, než kdekteří dospělí za svůj dosavadní život. Na otázku proč to tak je, je milion drobných odpovědí. Přes veškerá zdůvodnění si myslím, že je to nespravedlivé.

Jsme rádi, že Vám můžeme ukázat, že tyto děti  jsou krásné, že mají v naší společnosti své místo. Jsou důležití a mají nám mnoho co nabídnout.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *